Barma: Vojáci a pagody

Režim v Barmě přežil konec studené války bez újmy. Turisté jsou nadšeni, ale země, kdysi světový vývozce rýže číslo jedna, musí dnes základní potraviny dovážet.

Všude po horizontu pagody. Jako by je někdo rozestavil na gigantické šachovnici, je jich tady více než dva tisíce. Bagan (Pagan) je magickým místem. Zatímco se turisté nechávají unášet pagodovým mořem, místní se nemohou zbavit nostalgie. "V novém Baganu si nikdy nezvyknu, všechno tady bylo mnohem hezčí," říká dvaadvacetiletá Lim, která se stejně jako ostatní Barmánci žijící v sousedství historických památek musela odstěhovat. Teď už turisty nic neruší. Bagan, kdysi hlavní město Barmy, se líbí i generálům.U vchodu jednoho z chrámů se při prohlídce tašky zdvořile omlouvají. Není to obvyklý postup, ale ochranka a hojná přítomnost uniforem napovídají, že dnes je výjimečný den. Voják se zvednutým samopalem nespouští oči z davu kolem. Po horké dlažbě chodí naboso. Na rozdíl od Britů, kteří se v koloniálních časech odmítali podřídit zvykům: před vstupem do chrámu se zout. Vojáci i generálové se zouvají, vždyť mnichové hrají v jejich hře úlohu. Disponují "nástroji", které mohou být stejně účinné jako samopaly. Když v roce 1990 přestali od vojáků a jejich rodin přijímat almužny a odmítali se podílet na jejich náboženských obřadech, způsobili generálům problémy. Pohřeb bez mnichů pro buddhisty znamená, že zemřelý se nemůže vrátit do života v nějaké vyšší formě existence. Proto se generálové často ukazují jako praví buddhisté. Na opravu známé Šwedagonské pagody shromáždili dva miliony dolarů a loajální mnichové mohou počítat s jejich podporou.

Země bez turistů?

Barma je výjimečná země. Dlouhými lety izolace se vyhnula masovému turismu. Jako v jedné z mála asijských zemí se zde dosud neprosadil evropský styl oblékání. Muži nenosí kalhoty, nýbrž místní obdobu sarongů zvaných longyis. Ve městech nejsou restaurace MacDonald's, několik billboardů je převážně domácího původu. Společnosti jako Pepsicola nebo Levi Strauss Barmu opustily, mimo jiné pod tlakem aktivistů vyzývajících k bojkotu firem, které by chtěly investovat v zemi ovládané vojáky.

Podle první dámy barmské opozice Aun Schan Su Ťij (Aung San Suu Kyi) by cizinci měli cestu odložit do doby, než země získá svobodu; dnes turisté dodávají barmskému režimu punc legitimity. Mladou anglickou učitelku Annu překvapily cestou z letiště v Rangúnu úhledné vilky. Taxikář jí vysvětlil, že v nich bydlí jenom rodiny spojené s režimem. O několik dní později se setkala s mužem, který se jí s vyděšeným pohledem svěřoval, že policie v noci odvlekla jeho dva bratry. Prý podporovali nějaké povstalce.

Jenomže mnoho návštěvníků strach v taxikářových očích nikdy neuvidí. Ulice Rangúnu (Yangon) jsou čisté, a ačkoliv Barma patří k jedněm z nejchudších zemí světa, nenarazíte na děsivou městskou bídu jako v Indii. Autobus sice na tři sta kilometrů dělících Rangún od Mandalaje potřebuje dvacet hodin, ale hlavní pozemní tepna není horší než například silnice v Kambodži. V Rangúnu sice občas uvidíte uzávěry obtěžkané ostnatým drátem, ovšem uniformy nejsou v ulicích zase až tak častým jevem, aby vás napadlo, že jste se ocitli v jedné z nejmilitarizovanějších zemí jihovýchodní Asie.

Šwedagonská pagoda v centru Rangúnu i chrámy Baganu berou dech a jejich krása nechává zapomenout na to, že vstupné z památek pumpuje do žil vojenského režimu další dolary. "Při organizovaných hromadných zájezdech si turisté skutečně mohou odvézt dojem, že se v Barmě nic neděje," potvrzuje Christina Finková, autorka knihy Living silence o životě v zemi pod vojenským režimem.

Dekret číslo pět

Bar na rangúnské padesáté ulici zeje prázdnotou, a tak je každý host pro číšníky vytržením z nudy. "Není to tak dávno, co zde bývalo plno, ovšem po vyhlášení mezinárodních sankcí většina cizinců odešla, a my přišli o hosty. Ale sankce jsou nezbytné, bez nich se v Barmě nic nezmění," svěřuje se jeden z číšníků a ubezpečuje, že tady se můžete bavit o čemkoliv. V barmských věznicích je více než tisíc politických vězňů a střídavé otevírání a uzavírání univerzit má udržet na uzdě nejradikálnější složku společnosti, studenty.

Po letech represí Barmánci velice dobře rozumějí, kde leží hranice, jež není radno překračovat. Roubík, který generálové vládnoucí zemi prostřednictvím dekretů spoluobčanům nasazují, nese číslo pět a pochází z roku 1996. Podle něj může být každý, kdo veřejně kritizuje režim, odsouzen až na dvacet let. Taxikář se sice rozhořčuje, že již vyčerpal přidělenou kvótu benzinu a další si musí koupit za desetinásobek ceny na černém trhu, ale jeho nespokojenost nedosáhne dál, než představuje rozhovor mezi čtyřma očima.

Obří transparenty v ulicích připomínají "základní touhy" obyvatelstva. Heslo o nutnosti zničit vnitřního i vnějšího nepřítele zní obzvláště výhružně na křižovatce vedoucí k domu Su Ťij. Prorežimní noviny Nové světlo Myanmaru berou naději všem, kteří po zahájení války v Iráku doufali, že by Američané mohli zasáhnout také v Barmě. Zapomeňte na to, že vám někdo zvenčí pomůže, Američané mají teď starostí dost, snaží se obyvatelům vsugerovat noviny a hned vedle stránky plné fotografií destrukce v Iráku otiskují obrázky budovatelského úsilí v Barmě: nové silnice, mosty. Těžko se divit pocitům, že na konci dlouhého barmského tunelu snad ani žádné světlo není.

Facebook: